sobota, 19. listopadu 2011
Paralelní světy
...technická
Byla jsem tu dlouho a bylo mi tu dobře, ale čím dál tím víc mě pálí dobré bydlo. Chybí mi tu aplikace pro mobil, chybí mi příjemnější práce s obrázky, chybí mi heslování příspěvků, chybí mi drobné nepodstatné detaily.
Čím dál víc experimentuju s wordpressem, kde mi pro změnu chybí moje stará šablona (a nechce se mi platit za úpravu css a ani na to nemám čas) a který taky není ideální. Dokonce jsem si sbalila svých 800 švestek a přestěhovala jsem se tam, přišla jsem o pár obrázků, o pár uvozovek, o nějaké to formátování, ale mám tam svou minulost.
Kdybych se tu dlouho neobjevovala, buď jsem úplně přestala blogovat, nebo mě najdete tam.
Pak jsou tu ještě krátké výkřiky do tmy, většinou s obrázky, které budou do budoucna končit vždycky na posterous. Přestěhovala bych se tam úplně, leč import selhal :-)
- loar vlastní prackou 19.11.2011, 19:28:14, Komentáře (2)
Jak se zbavit obav snadno a rychle
Jsem asociál a sociofob. Snáším to dobře a lidi mi většinou nevadí. Nestydím se pozdravit sousedku a koupit si v místní sámošce deset deka salámu. Nemám záchvaty paniky, když musím někomu zatelefonovat. Nevadí mi stát u stánku na nějaké akci a vnucovat lidem informace o čemkoliv. Přežila jsem pár krátkých přednášek v angličtině, nemám to ráda, nejsem v tom dobrá, ale úplně příšerná taky ne. Na jednu věc jsem si ale ještě pořád nezvykla. Mám syndrom dvojích dveří.
Začít se bavit s někým, koho neznám, je v pořádku. Přijít mezi lidi, které neznám, ale kteří se navzájem znají, je horší. Přijít mezi lidi, které neznám, ale kteří se navzájem znají, a muset je předtím najít v baráku, ve kterém se nevyznám, je katastrofa.
Co když tam zabloudím? Vlezu někam úplně jinam? Jak se budou tvářit? Co tam do háje budu dělat? Co když přijde má oblíbená situace a já buď budu za burana nebo to budu muset dlouze vysvětlovat a budu stejně za blbce? Co když ty lidi budou divný? Stejně mi to k ničemu nebude. A bude tam L. a já vlastně ani nevím, jestli se s ní chci seznámit.
Jedu vlakem a myšlenky víří. Nepůjdu místo toho radši do práce? Mám spoustu času, mohla bych ten kousek dojít pěšky. Hm, radši ne, ať tam nepřijdu zpocená a smradlavá, autobus za chvíli přijede, odsud tam jezdí všechny. Hele, tamhle ten blonďák má určitě stejnou cestu (kolegu poznám už podle ksichtu), zavěsím se na něj a vlezem do baráku společně.
Á, už je tady, super! Nastupuju a blonďák zůstává na zastávce. To je divné, že by moje radary zklamaly? Příští stanice náměstí… A do háje! Ono to zahybá! Tady to vůbec neznám! Doprčic, proč to furt nezastavuje? Kde to jsem? Panika!
Vír myšlenek se mění v zoufalý boj o přežití v divočině ve snahu nepřijít o víc než o pět minut pozdě. Nikde ani živáčka, nemám se koho zeptat na cestu! Mysli! Musí to být přece tímhle směrem. Běžím do kopce.
Tamhle musí přece být hlavní. Ne? Tak tady? Hurá, tohle je ta správná zastávka. V 10:02 rozrážím lítačky a málem rozbiju památkově chráněné sklo. Dobrý den. Tyvole, oni tu mají šatnu! Ha, lidé za pootevřenými dveřmi! Vplížím se dovnitř a svalím se na židli. Blondýna za mnou voní parfémem, co jsem kdysi nosila.
No samozřejmě, tamhle sedí ten můj blonďák, radary mám ještě v pořádku. Uličkou projde L., nikdy předtím jsem ji neviděla, ale musí to být ona, a já jsem najednou klidná. Všechno je v pořádku, všechno bude v pořádku.
Deníček - loar vlastní prackou 19.11.2011, 19:14:13, Komentáře (0)
Víkend s otazníky
„Frankovku pozdní sběr jsem na chodbě u dámských záchodků ještě nepil.“
Inu, já taky ještě ne. To je tak, když bydlíte někde v hotelu a v 10 přijde hospodskej, že musí zamknout salónek, který vám byl až doteď útočištěm. Je vás moc, na pokoj se nevejdete, na schodech je zima, venku ještě větší, tak si koupíte pár flašek, nakradete si z hospody pár skleniček a židlí a pokračujete v načaté zábavě.
Vydařené výjezdní zasedání. Možná by bylo vydařenější, kdyby se neprobudil můj rebel bez příčiny a nechtěl protestovat proti věcem, co jsem už dávno přijala za své. Všechno si to moc dobře uvědomuju, ale když přede mě přijde někdo s připravenou oslavnou řečí, mám chuť protestovat a házím znechucené a ironické ksichty.
Byl tam písek a autíčka a staveniště a bagry a pohádali jsme se, jestli je lepší bagr nebo jeřáb. A taky zpívali Kaťušu. Brr.
Šli jsme na výlet a málem měli několik ztrát na rozbahněném kopci. Věkový průměr 55 let, průměrná rychlost 2.5 km za hodinu, ale přežili jsme všichni, ač se záludný domorodec, který nám ukázal zkratku a tvrdil, že je schůdná, pravděpodobně snažil o opak.
Cestou zpátky jsme ve vlaku dojídali přebytky, což kromě jiného zahrnovalo i ochutnávku hnusně slané zubní pasty.
Jo, bylo by mi tady dobře. Kdyby... Ale to už je jiný příběh, ve kterém se sama nevyznám.
Deníček - loar vlastní prackou 19.11.2011, 19:08:00, Komentáře (0)
středa, 14. září 2011
Střípky z Madridu
co ještě by nemělo zapadnout
Madrid je město, kde jsem se cítila jako doma. Bez turistické nálady, bez nutnosti obejít ještě tenhle a tamten obchod, památku, galerii. Bez divného pocitu v metru. Nevím, čím to je. Možná tam tolik památek, muzeí a míst, co musíte vidět, prostě není. Možná že jsem ráno, ještě v polospánku sedla na metro, dojela do „práce“ a tam potkala své kolegy z Čech. Možná.
Jsou tam uličky plné sexshopů, kurev a pochybných existencí (a zatáhnul mě do ní Záškodník, musím ho prásknout, hraje si na slušňáka, a pak najednou tohle). Mají tam blikající neonovou reklamu, ze které se mi dělá špatně. Taky tam mají překvapivě čisto.
S češtinou si tam bez problémů vystačíte. Třeba se anglicky zeptáte paní na informacích, kde najdete nejbližší obchoďák. „No speak English,“ povídá na to ona. „Ale já si potřebuju koupit něco k jídlu!“ zaúpíte z posledních sil česky. Paní na vás chvíli kouká, pak spustí šíleně rychlý a dlouhý monolog, ze kterého pochopíte, že máte jet metrem až někam tam, a potom zahnout doprava. Zkusíte to a – neuvěřitelné se stalo skutečností – on je tam opravdu obchoďák!
Autobusy tam jezdí na čas, staví na zastávkách a nezastavují uprostřed zatáčky, aby si řidič mohl popovídat s protijedoucím kolegou, jako jsem to zažila v Barceloně. A hlavně je tam teplo!
Výlety - loar vlastní prackou 14.09.2011, 14:12:00, Komentáře (2)
pondělí, 12. září 2011
Dovolená
Ona to vlastně byla služební cesta, ale to nemusí nikdo vědět. Hlavně to nesmí zjistit šéf :-)
Někdy v březnu nebo v dubnu se nejmenovaná nezisková organizace sídlící ve Švýcarsku uvolila zaplatit mi letenku na setkání svých nádeníků. I zajásala jsem a šla za Zlodušínem, jestli mi zaplatí konferenci, co začíná hned po nádenické veselici. Zlodušín řekl, že mi rozhodně nemůže odpírat kontakt s vědeckou komunitou, zvlášť když už mám tu letenku, a věnoval mi papírek s číslem zakázky, kterou můžu vytunelovat.
Už od března nebo od dubna jsem si říkala, že se musím naučit aspoň trochu španělsky. Dva dny před odletem jsem se rozhodla, že hola a gracias mi musí stačit.
V červnu jsme se se Záškodníkem, který se taky chystal do Španělska, dohodli, že vyrazíme na výlet.
V červenci jsem doháněla resty a propadala panice.
V srpnu jsem polovinu pracovní doby strávila na stránkách španělských drah, autobusových dopravců a národních parků v okolí Madridu.
Pak přišel den D a já vyrazila jako předvoj na místo.
Vylezla jsem z letadla, našla jsem metro a v něm spoustu lidí ozbrojených bubínky, barevnými klobouky a ještě barevnějšími batůžky. Nejlepší z nich byli františkáni, jednoduchý hábit doplněný jasně žlutým kloboukem a strakatým batohem působí velmi surrealisticky až postmoderně.
Jak jsem se blížila centru, koncentrace barevných se zvyšovala, na posledním přestupu dokonce úplně zacpali chodbu. Naštěstí jsem přizpůsobivá a rychle jsem se naučila chodit prostředkem silnice, protože autům se na rozdíl od bujaré mládeže dalo vyhnout.
Díky tomu se mi hned první večer podařilo sehnat jediný existující průvodce okolím v angličtině (1) a nějaké to jídlo, které jsem spolykala v parku v dostatečné vzdálenosti od centra, takže jediní živí tvorové, se kterými jsem byla během improvizované večeře v kontaktu, byl pes, co se mi schovával pod sukni, a jeho panička, která si nenechala vysvětlit, že jí vůbec nerozumím a pořád mi něco (určitě moc zajímavého) vykládala.
Nazítří jsem se opět narvala do metra, málem nedokázala přestoupit na cercanías (metrovlak) a odfrčela po stopách papeže do San Lorenzo de El Escorial (ne nejsem blázen, blázni jsou v oné nejmenované neziskové organizaci, protože si naplánovali veselici zrovna tam).
Na nádraží na nás nádeníky naštěstí čekal taxík, další čtvrthodinu v rozjásaném autobuse bych už nemusela přežít. Ubytovali jsme se a já vyrazila na obhlídku města. Procházím se a obhlížím, když tu vidím, že v hospodě sedí u piva dvě známé tváře z taxíku. Přisednu a zjišťuji, že se opět opíjím s lidmi ze znepřáteleného oboru. To už je holt můj osud (neříkat Zlodušínovi).
Ukázalo se, že sraz nádeníků je vlastně žranice. Platí nám málo, tak ať se jednou za čas aspoň pořádně najíme! Hromady jídla a drinky španělskou hodinu po večeři (asi tak tři hodiny české) zdarma. Před Bojovníkem si hraju na slušnou dívku se zájmem o historii, ale jen co vytáhne paty a jde spát, přesouvá se můj zájem spíš k baru a panu W., který je tam shodou okolností taky. Není mi sice úplně jasné, kam se poděla moje jmenovka a jak se mi na hruď dostala cedulka se jménem Ake, ale některé záhady je lepší neřešit. Poslední den jsem proto inkognito.
Návrat do Madridu. Tvrdím Bojovníkovi, že na výtvarné umění moc nejsem (což je náhodou pravda, staří mistři mi moc neříkají) a že do Prada s ním proto nepůjdu, a jdu radši do galerie moderního umění :-) Tam si nejdřív sednu na zadek před hlavní atrakcí (přes celou zeď je to něco jiného než pidi obrázek někde v knížce) a pak strávím příjemné dopoledne očicháváním barevných mističek a procházením mezi šňůrkami a provázky.
Probojuju se dalším davem mládeže a jedu se zaregistrovat. Recepce na uvítanou je jediný bod programu, o který nesmím za žádnou cenu přijít! Nejdřív narazím na Stařešinu, pak se přidružím k panu W. a nakonec se mi podaří najít i Záškodníka s Cyklistou a jsem ztracená. Tahle společnost má na mě špatný vliv.
Ráno vstanu, jedu do „práce“, najdu sál s nejměkčími sedačkami, tam najdu Záškodníka, upřesňujeme výlet, nafasujeme oběd (tvrdá bageta se žlutou hmotou), vyhodíme oběd, jdeme na kafe, najdeme sál s nejměkčíma sedačkama, jdeme do hospody, ať už s Cyklistou nebo bez něj.
Vymyslíme výlet a já získám neutuchající obdiv svého kolegy tím, že se mi podaří sehnat mapu (2).
Jedeme na výlet. „Hlavně neříkej Sexbombě, že jsem ti udělal svačinu, ona má pocit, že ji zanedbávám, a teď by zjistila, že ti mažu chleba!“
Vylezeme na sedm vrcholků (vlastně na šest, u toho prvního jsme zůstali čtyři metry pod vrcholem, protože jsme se báli, že pak neslezeme dolů) a seběhneme / odpotácíme se dolů. Do konce konference se vyhýbáme schodům. Prolézáme obchody. Jdeme do hospody.
„Ta paní se na nás nějak divně koukala.“
„Protože máme stejnou barvu oblečení! Příště si beru preventivně všechno růžové, takhle to vypadá podezřele.“
Jdeme do hospody. Pokračuji v přesvědčování svého budoucího šéfa, který ještě neví, že je můj budoucí šéf, že já sice nic neumím, ale jsem přesně ten člověk, kterého potřebuje.
Ráno vstanu, jedu do „práce“, a protože den předtím přijel Zlodušín, nevyberu si sál s nejměkčími sedačkami, ale přednášku z oboru. Zlodušín nikde, a tak si zase začnu vybírat sály s nejměkčími sedačkami. Jdeme do toho prokletého Prada. Jdeme do hospody.
Vyděsím Záškodníka, protože zjistí, že mě vůbec nezná. Dobře mu tak, nemá strkat nos do mých volnočasových aktivit. „Ty pracuješ pro DB? Jak tě to prosímtebe napadlo,“ lapá po dechu. Pak ho uprostřed noci vyděsím ještě jednou, protože radši neříkám nic. Nemá mi klást otázky, o kterých moc dobře ví, že na ně nemám odpověď. Nejsem takový cynik od rány, jak se může občas v práci zdát...
Je po dovolené, poskytnu svá volná kila v kufru, aby kolegové neměli nadváhu. Co ti chlapi v těch kufrech tahají, já mám spoustu nepotřebných věcí a ještě mi zbývá 10 kilo do limitu! Nasednu do letadla, přetrpím dvě hodiny s hromadou malých Rusů a vzhůru zpět do pracovního procesu.
- – - – -
(1) Take a hike, žlutý obal, třeba tady (jinak tam mají spoustu knih o přírodě a historii, kterým já vůbec nerozumět)
(2) Úžasný obchod – mapy, průvodce, pes a zrzavý kocour
Výlety - loar vlastní prackou 12.09.2011, 13:42:00, Komentáře (0)
pondělí, 22. srpna 2011
SMS
Dejte mi kalasnikov! Mladi katolici jsou tisickrat horsi, nez krisnaci. Zvlast Portugalci z vedlejsiho pokoje s nenaladenou kytarou. Uz chybi jen vuvuzely.
Kratce... - loar vlastní prackou 22.08.2011, 13:58:56, Komentáře (0)
pátek, 29. července 2011
Výlet s překvapením
To si takhle sedíte na parníku, popíjíte koktejly, chytáte bronz a házíte zářivé úsměvy na krasavce okolo, když najednou dojde uhlí. Loď z posledních sil dopluje ke břehu a kapitán vás vysadí rovnou do hlubokého lesa.
Jehlové podpatky se vám zapichují do měkkého mechu, bloudíte mezi stromy a hledáte cestu do civilizace nebo aspoň světýlko, až narazíte na domorodce ve zkrvavených šatech s motorovou pilou v ruce.
Až na pár drobností to tak bylo.
Koktejly nebyly koktejly, ale kafe s vysokohorskou vodní přirážkou, místo bronzu a úsměvů dosaďte drkotání zubů ve větru, místo uhlí naftu, které bylo naštěstí dost, místo hlubokého lesa Nelahozeves. Jehlové podpatky škrtáme, nad hlubokým lesem přivřeme oči a místo domorodce jsme naštěstí narazili na vlak, který nás dovezl domů.
Pánové a dámy z Pražské paroplavební společnosti, já chápu, že když je moc vody, nevejde se loď pod most, ale mohli jste nám to říct už při nalodění, abychom měli čas vymyslet plán B.
Deníček - loar vlastní prackou 29.07.2011, 13:22:00, Komentáře (0)
pondělí, 25. července 2011
Nabídka, co se neodmítá č. 2
Zase jedna večeře, zase pivo, zase slivovice.
Stařešina se ke mně přitočí a strašlivě nenápadně se vyptává, jak dlouho už mám po škole. Pak se nakloní vedle: „Tak to je eligible!“
„Eligible, eligible, co tím myslíte? Že už můžu pít tvrdej?“ ukazuju směrem ke skoro dvoudecce slivovice, co přistála na stole přede mnou. „No, my dostaneme peníze na čtyři lidi a chtěli jsme někoho nového odjinud. Říkali jsme si, že editorka by se nám hodila. Sice by ses to musela všechno doučit…“
Jen pud sebezáchovy mi zabránil vykřiknout, že jsem nenáročná, skladná a udělám cokoliv. Ze zkušenosti (ahoj Pavlo) vím, že by se to se mnou táhlo ještě dlouho.
Druhý den zúčastnění dělali, že si nic nepamatují, ale ať se nebojí, já jim to připomenu :-) Teď jen aby ty peníze fakt dostali…
- – -
Mentální poznámka: na pracovní akci se netancuje, pokud jste a) jediný pár na parketu b) ochomýtá se tam Zdravič s foťákem c) máte v sobě slivovici. Chtěla jsem urobit následnou cenzuru, ale Zdravič mě překvapil a nepoužil erární foťák. Doufám, že mě nezačne vydírat.
Výlety - loar vlastní prackou 25.07.2011, 14:52:51, Komentáře (0)
úterý, 19. července 2011
Z deníčku alkoholika
Víte, já vlastně pít nechtěla a už vůbec ne něco tak hnusnýho, ale okolnosti mě k tomu donutily.
Může za to Lin! Kdyby nebyla tak oddaná a nebrala to tak vážně a nesprdla mě předloni kvůli mým hudebním preferencím a kdyby se letos nerozzuřila doběla kvůli tomu, že si chce Satanistka někde v koutku náměstí přihnout, nemusela jsem pít to odporný mojito.
Já vím, že na sraz vegetariánů a abstinentů se nepřitáhnu klobásu a placatku se slivovicí, ale tohle bylo protestní pití a neudělat to, tak jsem jenom poloviční Homolka.
Takže jsem šla ráno zcela nekřesťansky (fuj! v neděli!) do práce, pak jsem si zašla se Satanistkou a spol. na protestní flákotu k obědu a hurá na krišňácký průvod.
Nechápu, jak to Satanistka dělá, není místní, ale ví o každém zapadlém obchůdku s alkoholem. Šikovně se propletla mezi turisty, několikrát se otočila a zahnula, aby zmátla případné pronásledovatele, a najednou jsme stály před zelenými vraty.
Řeknu vám, absinth s mátou a limetou je fakt hnus zelený, ale protest je zkrátka protest, takže u jednoho nezůstane.
Pak už se jenom rozvalujeme na lavičkách a chytáme bronz.
Jenu věc stejně nechápu. Pánem černým nepohnutelným prý nejde pohnout a oni ho protáhnou dvakrát kolem Staromáku?
Deníček - loar vlastní prackou 19.07.2011, 14:07:00, Komentáře (1)
neděle, 17. července 2011
Chycená ve smyčce
„Brrr, tady je ale zima,“ otřepe se Zlodušín.
Nojo, pustila jsem pořádně klimatizaci, protože jsem myslela, že budu potřebovat smyčku, tak aby to pak nezamrzalo. Jenže Umanutec mě překvapil, tyhle šutry do smyčky fakt nenarvu.
Poslechni, ty teď furt používáš jenom smyčky. A já vím proč! Ony ti připomínaj Záškodníka. Já to chápu, on je takový charismatický...
Záškodníka mi radši ani nepřipomínej!
???
Ten leták na nástěnce mám od něj.
Fakt jo? Muhaha haha!
Jen se moc nesměj. Počkej, však on ti taky jeden donese.
To by neudělal, musí mu být jasný, že u mě je veškerá snaha marná. Ale stejně je to zvláštní, jak tě chtěj všichni zachraňovat. Nejdřív Bojovníkova psychoterapie a teď tohle. Hele a nechce on, abys ten leták nakopírovala a šířila? Mohla bys jich třeba pohodit pár Šéfovi na stůl. Jen se na něj podívej, pořád jenom sedí u počítače. No nevypadá strašlivě osaměle?
...a pak jsem Zlodušína přerazila ;-)
Deníček - loar vlastní prackou 17.07.2011, 10:48:00, Komentáře (0)
čtvrtek, 14. července 2011
Ale to víš že jo, chudinko moje malá
...řekl Zlodušín v odpovědi na jednu z depresivních otázek, kterými byl pokrytý leták od Záškodníka. Zadívala jsem se mu do tváře, na ten jeho hraně rozněžnělý výraz a procedila mezi zuby něco ve smyslu, že to je trest za nadměrné požívání alkoholu.
Kurník, já věděla, že na to nezapomene. Jen co mě ráno potkal, zašátral v tašce a vytáhl tohle. Zajímalo by mě, co tím chtěl autor říct. Kdybych byla trochu slabší povaha, velké černočerné nápisy by mě inspirovaly možná k sebevraždě nějakým zvlášt drastickým způsobem, rozhodně však ne k socializování. Dlouhodobý pobyt se Zlodušínem mě naštěstí natolik zocelil, že jsem celé odpoledne propadala při pohledu na nástěnku, kam jsem si tento reklamní skvost přišpendlila, záchvatům smíchu. Poslední ostrůvek cynismu, jak Zlodušín našemu oddělení přezdívá, je zkrátka poslední ostrůvek cynismu.
V hlavě mi běží scénáře komických situací, ve kterých vysvětluji Šéfovi / Bojovníkovi / Solimanovi, že jsem opravdu v pořádku, protože tihle tři mají potenciál vzít ony výkřiky vážně. Muhaha.
Teď už mi jen zbývá vymyslet, jak se z toho vyvlíct. Nebo si mám nalít panáka (radši dva), pojmout celou akci jako praxi z komunikačních dovedností, ukázat Záškodníkovi, co to je pořádná diskuse, a pak o tom blognout?
Deníček - loar vlastní prackou 14.07.2011, 23:08:00, Komentáře (0)
pátek, 1. července 2011
Zmizely mi tři hodiny života!
(Psáno na objednávku Trillian)
Zmizely. Jsou pryč. Ztratily se. Odpluly po řece. Vyšuměly do korun stromů. Rozplynuly se. Odletěly někam ke hvězdám. Na druhou stranu jsem dostala nabídku, kterou jsem nemohla odmítnout. Teď jen tiše doufám, že se na to zapomene.
To vám bylo tak:
Sedím s Jeptiškou u večeře, vedeme vážnou filozofickou debatu o cenách závěsů v obchodě u náměstí, když tu uzřím něco podezřelého. Záškodník s Cyklistou na sebe významně mrkají! Nezaváhám a jdu hned k věci: „Jdete do hospody? Počkejte minutku, vezmu si svetr a jdu s váma.“
Tři muži na jednu ženskou. Děkují mi, že jsem je zachránila, protože tři mužský sami v hospodě by vypadali divně. Ptám se, jestli tři mužský a jedna žena nebudou vypadat ještě hůř. Prý ne.
Nikde ani hospoda. Sport bar nebrat. Hele, terasa, to zní dobře.
„Na terasu klidně můžete, jen zrovna malujeme, tak musíte překročit ten bordel a dát pozor, ať nespadnete do kýble s barvou.“ Zůstáváme radši na baru.
Pivo. Drbárna. Pivo. Pracovní záležitosti. Pivo.
„Když už tady máme ty ztížené podmínky, zahrajem vám každému zadarmo písničku. Nějaká speciální přání?“
Pivo. Někdo mě přesadil vedle Záškodníka.
„Ne, slivovici nemáme.“
Kde se vzala, tu se vzala, je tu dívčina, přihrne se jako tornádo a naťuká si do jukeboxu Zagorku. A do háje, tomu musíme zabránit a vybíráme si další a další písničky.
Pivo. „Hele, na tohle by se dalo tancovat, ale já to neumím,“ prohlásí Záškodník. „To nevadí, já taky ne.“ A tak se tam na dlaždičkách pokoušíme o tanec... a pak ještě jednou. Mezitím se mi daří porušit předsevzetí neopít se a s tím i předsevzetí číslo dvě, že nebudu...co to jenom bylo?
Hodina pokročila, Zagorky přibývá a my radši opouštíme lokál. Je půl dvanácté.
Dva muže ztratíme cestou (jak se dozvíme ráno u snídaně, připojili se k maturitnímu večírku), Záškodník mě bere kolem ramen a dlouze mi vysvětluje, že je ženatý. „Ale to já přece vím! Proto taky...“ Do háje, tohle bylo to předsevzetí číslo dvě. Nelepit se na Záškodníka.
„Hele, už jsme tady.“
„No a co, támhle je pořád světlo,“ ukazuje Záškodník směrem k hodně zdivočelému parku (napsala bych lesu, ale v lese přece není pouliční osvětlení). Pořád mám cizí ruku kolem ramen (očividně jsem se neopila jenom já), takže se moc nebráním a nechávám se zavléct mezi stromy.
Dostávám spoustu záludných dotazů, odpovídám na ně, jak můj momentální stav dovolí (teď mě napadají mnohem lepší slova, holt efekt schodiště), až se nakonec dobereme k nabídce, která se ve tmě předchozího hovoru neodmítá.
„Pořád jsem nevěděl, koho pozvat, a teď už to vím. Přijdeš?“
„Děkuju za pozvání.“
Kurník. Šopa. Před třemi lety a nějakým tím googlením a drbárnou všude možně bych se možná zaradovala. Dnes začínám blednout. Já přece nechci žádné „ruce vzhůru“! Já už jsem se dávno rozhodla řešit to jinak...
„Záškodníku, až na hrad snad dojít nechceme...“
Zastavíme se uprostřed mostu. Záškodník hovoří o stromech, uhlíku, křemíku, varu vody, gravitaci a svých zážitcích. Jsem ráda, že je tma a on nemůže vidět můj výraz (ještě větší mago ehm, ještě charismatičtější tvor, než jsem doufala).
Vracíme se zpátky a do postele zapadneme (každý sám) ve tři.
Teď si to spočítáme:
od hospody k hotelu: 5, maximálně 10, minut
od hotelu k mostu: tak 15, i s korekcí na klikatou chůzi
od mostu k hotelu: 15 minut.
Neříkejte mi, že jsme stáli tři hodiny na mostě a rozjímali o životě!
Výlety - loar vlastní prackou 1.07.2011, 12:01:22, Komentáře (2)
pondělí, 20. června 2011
Kráva
Kráva, kráva, kráva!!!!
Mail 1: Napište mi, jestli můžete v pátek odpoledne.
Mail 2: Nepište mi, že můžete, mám pak strašně moc mailů! Navíc je mi to k ničemu, protože stejně nevím, jak se kdo jmenujete.
Fajn. Vídáme se od konce dubna několikrát týdně a paní si nestihla zapamatovat třicet lidí. Kráááááva!
Omlouvám se užitečným hospodářským zvířatům, já to tak nemyslela...
Morcec hadry - loar vlastní prackou 20.06.2011, 6:42:25, Komentáře (2)
úterý, 14. června 2011
Zpruzený červnový příspěvek
Nějak se začít musí, no.
Co zas dělám? Do čeho jsem se to namočila tentokrát?
Měli bychom tu jeden úžasný, umělecký a šlechetný projekt, kterým mám od úplného začátku chuť seknout, ale asi neseknu. Nejdřív jsem si říkala, že se to časem vyloupne, usadí, setřepe, na rozdíl od ostatních jsem si sice nedělala falešné naděje, že by z toho nebyl jeden velký chaos, znám Ženu a jejího chlapa, ale přece jenom světlé zítřky, blablabla. Teď si říkám, že s tím neseknu uprostřed krize, pouhých čtrnáct dní před katastrofou, ale to neznamená, že nemám pravidelně chuť hodit sjednocovací hadr do ringu a odkráčet středem. Nemám motivaci. Neměla bych být zpruzená, protože to tím kazím sobě i ostatním, ale nejde mi to. Vlezte mi na záda se všema vašima čakrama a kouzlama, elementama a elementáláma, to se tady nenajde jedinej normální cynik? I ti mužský jsou sluníčkoví až hrůza. Když Lesana hovoří o napojení na skupinu, vím, že má úplně stejnou pravdu, jako když o tom mluví Mistr, ale promiň, Lesanko, já ten tvůj hlas prostě nesnáším. A taky Mistr není sluníčkovej. A stejně bude v den D lejt jako z konve a všichni dostaneme mokrým sjednocovacím hadrem přes tlamu. A písek bude plnej psích hoven. Tak. A vůbec.
Začal se mi ozývat Pyroman a zvát mě na víkendy, ale já nikdy nemůžu, protože jsem něco naslibovala dávno předtím. Na každý mail mám nějakou výmluvu. Ne že bych s Pyromanem zase chtěla něco mít nebo že bych se bála, že s ním zase něco mít budu, ale už si začínám připadat blbě. Prázdniny mi snad napraví reputaci. Snad.
Píár se mi chýlí ke konci. Poslední větší akce, jedno opilecké zakončení školního roku a šlus. Juchůůů! Docela jsme se sžili, ale konec jsem si zatím nerozmyslela. V sobotu se asi opiju s panem Jednatelem. Tralala.
V pondělí odjíždím pod záminkou vědecké diskuze na opilecký výlet. Jeden ze zlatých hřebů pracovního roku se blíží. Dobrá předsevzetí: Nezabiješ Zlodušína. Nepozvracíš. Nikoho. Nebudeš ošklivá na Jeptišku. Nebudeš šmátrat na Záškodníka. Ani ho nezmlátíš, když tě bude provokovat. Nebudeš před KI říkat, jaký je Klíčník blbec. Zúčastníš se aspoň třech přednášek. Pokusíš se získat místo v baráku, který ještě ani nezačali stavět. Nebudeš házet kyselé ksichty na Hujera, a pokud přece, pak jen když se nebude dívat. Zkrátka vzor cnosti. Hm... abych to zase nepřehnala...
Deníček - loar vlastní prackou 14.06.2011, 14:21:00, Komentáře (0)
pondělí, 23. května 2011
Malé nedorozumění
aneb Jak být u kolegů za magora
„Tak a tohle je program Babel, který převádí mezi sebou různé formáty. Teda nechápu, proč mají v logu tu rybu, ale proč ne,“, diví se Záškodník.
„To je přece babylonská rybka!“ Divím se, jak je možné, že ho to nenapadlo.
Cože?
No, tu si strčíš do ucha a ona ti bude překládat!
??? (pohled to se mi snad zdá, onaúplnězešílela)
To je ze Stopařova průvodce!
Už jsem se lekl, že z Bible.
... (pohled onúplnězešílel)
Radši jsem se ho ani nezeptala, jestli ví, kde má ručník...
Deníček - loar vlastní prackou 23.05.2011, 12:06:00, Komentáře (3)
neděle, 3. dubna 2011
Nevím, jestli je horká voda
tak strašně zdravá, jak říkal Sifón, ale fakt se tam pije. Člověk si objedná k vínu vodu a přinesou mu ji – horkou. A Žaova manželka si stěžuje, že v Německu teče z automatu na kafe kafe a ne horká voda. Přece nebude pít studenou z kohoutku!
Jestli Číňané praktikují i tu druhou strašlivě zdravou věc, o které hovořil Sifón v čajovně před davem obdivatelek (na podrobnosti se zeptejte Trillian, já přišla pozdě, když už bylo po všem), po to jsem raději blíže nepátrala.
Šanghaj je víceméně evropské město. Velké, hlučné, přelidněné, plné Číňanů, zkrátka typická Evropa. Jen ty všudypřítomné nápisy ve znacích trochu ztěžují orientaci.
Jet lag je proti všem poučkám horší při návratu, než při cestě tam. Ukradených sedm hodin nikde nechybí (no dobře, na tvoření blábolu by se hodily), darovaných šest hodin přebývá. S kulturním šokem je to víceméně podobné.
Na letišti ohromím Šéfa, když rozeznám hlášení v korejštině a pár základních frází mu i přeložím. Chacha. Aspoň tohle. Když už jsem nemohla Šéfa ohromit svým uměním cestovat metrem, protože nám poskytli studentíka, co nás dovezl na vlak, odsvištěl s námi rychlostí přes 400 km/h na letiště a ujistil se, že jsme opustili zemi...
Jsem doma a balím se. Další výlet buší na dveře a Trillian už netrpělivě podupává na letišti.
Výlety - loar vlastní prackou 3.04.2011, 20:23:00, Komentáře (0)
čtvrtek, 31. března 2011
Nad mořem
Naučila jsem se přecházet. Vím, že zelená znamená, že můžu vkročit do vozovky točíc hlavou jako na obrtlíku a uskakujíc před plně naloženými cyklisty a motorkama. Odpočítávání, za jak dlouho nastane výbuch / naskočí červená / zelená, je dobrá věc. Silnici od ústavu ke Starbucksu (tam rozumí slovu kafe) přejdu za 14 sekund, tu příčnou zvládám občas i za 8, nezáleží ani tak na šířce, jako na počtu aut, kol a ostatní jezdící havěti.
Předevčírem v kavárně lezlo po panu Vrchnímu-časopisovi něco, co vypadalo jako pěticentimetrový vypasený škvor. Několik vteřin jsem přemýšlela, jestli ho nemám upozornit na nebezpečí (teď si nejsem jistá, jestli Vrchního-časopisa nebo škvora), ale pak naštěstí škvor opustil svetr Vrchního-časopisa a zalezl za sedačku. Možná jsem zaváhala, třeba se to dalo sníst...
Střetávání světů. Hned vedle stanice metra a rušného obchodního centra je neméně rušná úzká ulička s podezřelými obchůdky, odpadky a s elektrickým vedením sestávajícím se ze zamotaných klubek drátů, mezi nimiž visí vyprané prádlo. Pouliční prodavač něco smaží, nevím co to je, vypadá to na šneky, ale smrdí to stejně živočišně jako dlouho nevětraný pavilon v ZOO. Tolik odvahy, abych to ochutnala, zatím neseberu.
Objevila jsem park. Pikniky, lodičky, venčení ratolestí, pouštění draků. Na vydlážděném plácku tancuje asi padesát lidí.
Přijela paní Vrchní-časopisová a jsem potrestána za flákání výuky tím, že s ní musím strávit tři hodiny v muzeu. Nejde ani tak o paní Vrchní, jako o muzeum. Tři hodiny mezi vázami. Váza z dynastie Song, dóza z dynastie Yuan, váza z dynastie Xixia, soška z dynastie Tong, polštář, váza, konvice, váza, miska, váza, váza, váza, chalcedonový porcelán, malovaný porcelán, smrt porcelánem. Nesnáším muzea.
Osmělila jsem se do metra a celkem to jde. Automat na lístky mluví anglicky a pak už jen stačí počítat zastávky. Že se mi nepodaří vystoupit tam, kam chci, protože má stanice patnáct východů, to už je jen nepodstatný detail. Na autobusy si netroufám, z obrázků na zastávkách nejsem moudrá. To už radši taxík, s řidiči sice není domluva, ale když se jim ukáže, kam chcete, dovezou vás tam za cenu jen o málo vyšší, než stojí v Praze přestupní jízdenka.
Začínám se orientovat ve městě, tedy jen v takovém tom obchodně-turistickém centru. Tuším přibližně směry a co je vedle čeho. Na mapy kašlu, protože žádná není aktuální a můj rok starý průvodce nemá ani páru o polovině stanic metra č. 2.
Zkrátka pravý čas odjet. Zítra ráno zkusím ukecat Šéfa, že pojedeme na letiště metrem, abych se před ním trochu vytáhla...
Výlety - loar vlastní prackou 31.03.2011, 13:13:00, Komentáře (0)
V Ukrajině a v Povolží...
řádí program strašidelný.
Ten ukrajinský program mě vrací do starých časů! Něco jako albánský virus. Tyhle věci jsem ručně dělala naposled na škole, se starým strojem, řízeným starým počítačem, který neuměl poslat výstup na obrazovku a každé měření znamenalo tunu potištěného papíru. Pak jsem si našla na disku soubor s daty, narvala ho do „normálního“ Suna, vzala papíry, vytáhla ze skříně pětikilové tabulky a jala se hledat jehlu v kupce čísel. Juchůůů!
Ještě štěstí, že účastníci nejsou takoví pitomci, jak bylo předem ohlášeno, protože jinak by to byla katastrofa. Jen mám pocit, že tento krásný program
a) nebude nikdo dobrovolně používat (sice jsem zaujatá, protože jsem od konkurence, ale než tohle, to radši monopolního netvora, kterého mám ostatně nejradši, jen s ním mám zakázáno pracovat )
b) určitě neomezí počet sraček posílaných do časopisu organizátorů (teda mohl by, kdyby ho všichni používali, nikdy se nedoberou konečného výsledku).
Je čas vzít nohy na ramena a vrhnout se do víru velkoměsta.
Výlety - loar vlastní prackou 31.03.2011, 13:11:00, Komentáře (0)
Jak to začalo
aneb Ať žijí výlety
Jednoho dne přišel Šéf, jestli s ním nechci jet na výlet. Chtěla jsem. Pak zase přišel Šéf, že mi to organizátoři nezaplatí a že nikam nejedu. Nevadí, zařídila jsem si jiný výlet. Pak přišel překvapivě opět Šéf s tím, že na akci bude 50 účastníků, sám to nezvládne a ukecal organizátory, aby mi to zaplatili. Srovnala jsem data obou výletů, zjistila, že se stihnu na otočku vrátit a přebalit své švestky, a radostně jsem souhlasila.
Najednou tu byl konec března, termíny, uzávěrky, přihlášky, invaze věcí k přečtení a z ničeho nic , ani nevím, jak se to stalo, jsem seděla v letadle na východ.
Je tma, Loar se snaží přesvědčit sama sebe, že je půl jedné v noci a má spát, když tu přichází anděl jménem Chloe s vanilkovou zmrzlinou. Zmrzlinu v půl jedné v noci jsem naposledy jedla ve Francii, když se trochu protáhla večeře. Jupí!
Stále je tma, Loar se právě uspala pomocí několika minut Královy řeči (u televize usnu vždycky), když tu přichází anděl jménem Chloe a ptá se jestli ham nebo cheese. Sendvič ve tři ráno jsem naposledy jedla... možná taky ve Francii, po nějaké dlouhé noci se spoustou alkoholu.
Furt je tma a anděl jménem Chloe přináší snídani.
Pak se najednou rozsvítí a nad šedivým mořem se blížíme do šedivého města. To nejsou mraky ani mlha, to je smog. Paneláky namačkané na sobě, voda, skladiště a fronta na imigrační úřednici. Zmáčknu smajlíka, jako že se mi úřednice líbí, a jsem tady.
Výlety - loar vlastní prackou 31.03.2011, 1:47:00, Komentáře (0)
pondělí, 28. března 2011
Uf. Krk. Škyt.
To není pracovní cesta, to je žranice. Cítím se, jak kdybych sežrala hospodáře i s trakařem. Nebo jako jeden obrovský plněný knedlík.
Nevím, jestli se tak cpou vždycky, nebo nám chtějí udělat radost, ale od oběda i od večeře odcházíme vždycky nacpaní k prasknutí.
Knedlíčky – kynuté, nekynuté, normální, rýžové, s masem, se špenátem, se zeleninou (identifikován hrášek), s brokolicí, se sladkou fazolovou nádivkou, se... prostě se vším.
Vařená mladá brokolice. Proužky lilku ve sladkopálivé omáčce. Pečená ryba. Krevetky na čili. Cosi z prasete v lékořicovém želé. Kuře s burákama. Kachna. Dušená ryba. Ryba v pálivé polévce. Černé vajíčko. Hnědé vajíčko. Lepek (jak se tomu říká?) v nasládlé omáčce. Další ostrá polévka, tentokrát s neidentifikovatelným obsahem. Košíčky a pálivá zeleninová směs. Bůček v sladké omáčce (že by sušené švestky?). Pečené obrovské houby. Vařené menší houby. Kreveta na špejli. Obalená miniryba na špejli. Rybí prsty s čímsi zeleným. Dušené minizelí. Milion dalších věcí.
Ne, nepopisuju jídlo za týden, tohle je jen (kromě knedlíčku s fazolema, které byly součástí snídaně) dnešní večeře. Uf.
A teď mě omluvte, jdu se odvalit...
Výlety - loar vlastní prackou 28.03.2011, 14:26:00, Komentáře (2)
